Čest a sláva našim padlým hrdinům! (Výkřiky: „Čest a sláva!“)
Členové rodin,
soudruzi ve zbrani a přátelé našich bojovníků,
spoluobčané,
3. ledna 2026, v nejtemnější hodině časného rána, zatímco její ušlechtilý lid spal, byla Venezuela zrádně napadena na příkaz amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Opětovně se, tentokrát v jeho rodné zemi, potvrdila Bolívarova vizionářská slova, že „Spojené státy se zdají být prozřetelností předurčeny k tomu, aby Ameriku sužovaly utrpením ve jménu svobody“, stejně jako varování Ernesta Che Guevary, že „imperialismu nelze vůbec důvěřovat, ani takhle malinko“.
Odpovědí Spojených států na prohlášení venezuelského prezidenta, který o několik hodin dříve vyjádřil ochotu diskutovat o jakékoli otázce, byly bomby a únos.
To časné ráno, kdy dorazily první zprávy o zrádném útoku na několik států bratrské země, kde slouží stovky kubánských spolupracovníků, bylo pro Kubu těžké.
Uběhly velmi hořké hodiny plné rozhořčení a bezmoci poté, co se rozšířila zpráva, že prezident Nicolás Maduro Moros a jeho manželka Cilia Flores byli uneseni.
Ti z nás, kteří považují statečné členy osobní ochranky za součást své rodiny a znají jejich spartánské odhodlání bránit životy pod jejich ochranou, věděli ještě předtím než se to potvrdilo, že se budou chovat jako titáni až do své poslední bitvy. (Potlesk)
„Jen přes mou mrtvolu budou moci prezidenta zajmout nebo zavraždit,“ prohlásil nejednou plukovník Humberto Alfonso Roca, velitel malé skupiny Kubánců, kteří onoho rána chránili prezidentský pár za cenu vlastních životů (Potlesk).
Oni, spolu s bojovníky Revolučních ozbrojených sil, kteří také padli při bombardování nepřítelem, ztělesňují ve svých obdivuhodných služebních záznamech všechny vlastnosti, kterými se vyznačují hrdinové, kubánští hrdinové! (Potlesk.)
Překročili tak hranice států a stali se vzorem v dějinách bojů za sjednocenou Ameriku, za dosud nenaplněný sen Bolívara a Martího.
Posvátné ostatky našich 32 krajanů se včera vrátily do vlasti jako věční vojáci integrace, kterou si dlužíme. Jsou jediným možným měřítkem statečnosti a charakteru Kubánců, kteří jsou věrni bratrství, jež se utvářelo od dob Bolívara, bylo oslavováno Martím a je již legendární pro blízký vztah mezi Fidelem a Chávezem, vůdci regionální integrace, která během pouhých několika let přinesla gramotnost, navrátila zrak a poskytla lékařskou péči a vzdělání milionům Venezuelanů a dalších obyvatel naší Latinské Ameriky a Karibiku. (Potlesk).
Strůjci útoku a únosu prezidenta Madura a jeho manželky, se uchýlili k těm nejodpornějším metodám fašismu, utkali hustý mrak lží a pomluv proti bolívarovským vůdcům, než zbaběle zaútočili na Venezuelu.
Současná americká administrativa otevřeně ignorovala hranice vytyčené mezinárodním právem, které do onoho dne zaručovaly minimum civilizovaného soužití mezi národy, a otevřela dveře éře barbarství, drancování a neofašismu, nehledící na případné dopady v podobě dalších válek, ničení a smrti.
Zprávy o agresi nás tvrdě zasáhly. Déle než 25 let sdílejí Kuba a Venezuela ideály a usilují o lepší svět, který je možný, jsou oddané myšlence dosáhnout cestou socialismu plné spravedlnosti, byť každá země vlastními metodami ve své odlišné realitě.
Pouze ti, kteří neznají hodnotu přátelství, solidarity a spolupráce mezi národy, mohou vztah mezi Kubánci a Venezuelany zaměňovat za pouhý obchod nebo obyčejnou výměnu zboží a služeb.
Kubánci a Venezuelané jsou především bratři! (Potlesk.)
Dát vlastní krev a dokonce i život za bratrský národ může překvapit ostatní, ale ne Kubánce.
Američtí představitelé s úžasem, ale také s těžko skrývaným obdivem, hodnotili statečnost této hrstky mužů, kteří navzdory výrazné početní a palebné převaze útočníků kladli únoscům zuřivý odpor, dokonce zranili několik jejich vojáků a podle toho, co víme dnes, částečně zneškodnili jeden z jejich dopravních prostředků.
Bez ohledu na to, jak vychvalují své vojáky v maskovacích oblecích, přilbách a neprůstřelných vestách, s brýlemi pro noční vidění, chráněných ze vzduchu letadly, vrtulníky a roji dronů uprostřed úmyslně přerušených dodávek proudu, nebyl útok teroristů z Delty procházkou růžovým sadem, jak ho světu vykreslovali.
Jednoho dne se dozvíme celou pravdu, ale ani Trump nedokázal popřít, že několik útočníků bylo zraněno.
Naši stateční bojovníci, vyzbrojení konvenčními zbraněmi a nechránění ničím jiným než svou morálkou a neochvějnou loajalitou k misi, kterou plnili, bojovali na smrt a zasadili svým protivníkům tvrdé rány! (Potlesk.)
Žádný z nich nebyl nadčlověk. Byli to čestní vojáci, vychovaní školou etiky Fidela a Raúla, v duchu vlastenectví, antiimperialismu a jednoty; dědici ideálů Antonia Macea, který zvěčnil Baraguá svým mužným odmítnutím vyjednávat o míru bez svobody, a Juana Almeidy, který v krupobití kulek uprostřed odlehlé třtinové plantáže zvolal: „Tady se nikdo nevzdává!“ (Potlesk.)
Současný vládce Bílého domu a jeho nechvalně známý ministr zahraničí nám nepřestávají vyhrožovat. „Nemyslím si, že lze vyvinout o mnoho větší tlak,“ řekl Trump, čímž mimoděk uznal extrémní úroveň, do které se blokáda Kuby, která trvá více než šest desetiletí, vystupňovala.
„Vstoupit a zničit toto místo“ je to, co jim podle jeho imperiálního konceptu zbývá k tomu, aby si nás podmanili. Tuto groteskní frázi, která vyvolala hluboké rozhořčení mezi kubánským lidem, lze interpretovat pouze jako podněcování k nemilosrdnému masakru země, jež nikdy nešířila nenávist vůči jiné zemi.
Kubánský patriotismus vyjádřil Martí velmi brzy v (dramatické básni) Abdala: „Láska k vlasti, matko, / není směšná láska k půdě, / ani k trávě, po které šlapou naše nohy; / je to neporazitelná nenávist k těm, kdo ji utlačují, / je to věčný odpor k těm, kdo na ni útočí“ (Potlesk).
Kubánský lid není antiimperialistický na základě pouček. Antiimperialisty z nás udělal imperialismus. Ale po tomto útoku na všechny mezinárodní normy, po této urážce inteligence a lidské důstojnosti, tomto aktu zločinné arogance, kdy je svrchovaný stát napaden impériem, které pohrdá všemi ostatními národy, bude nejen Kuba, ale svět stále více antiimperialistický.
Všechna vítězství kubánského lidu jsou spjata se silou jeho jednoty. Pokaždé, když se vlastenecké síly rozdělily, jsme prohráli. Pokaždé, když se sjednotily, jsme zvítězili. Nepřátelé národa to dobře vědí, a proto sázejí na rozbití této jednoty.
Jejich současné hrozby nám připomínají hrozby téměř každé americké administrativy, ovládané takzvanými jestřáby, zastánci války. Vědí dnešní jestřábi, že revoluční obranná strategie, známá jako všelidová válka, se zrodila v reakci na nejhorší hrozby jiných jestřábů? Vědí, kolik jejich válečničtí předchůdci investovali do „pocastrovské éry“ poté, co selhaly všechny jejich pokusy zničit nezničitelné vedení?
V posledních dnech šíří mladí lidé na sociálních sítích virální historku o barakudě, kterou zažil Fidel a vypráví ji. Říká, že plaval pod vodou a uviděl barakudu, jak se k němu blíží, a jeho první reakcí bylo couvnout. Ale rychle si to rozmyslel a vyrazil proti agresivní rybě a ta mu zmizela z dohledu. Tak je třeba se chovat k impériu. Je to barakuda, piraňa, žralok a škodná (Potlesk). Ale zdůrazňuji a opakuji jeden fakt: byli to mladí Kubánci, kdo z toho na sociálních sítích udělali virální video.
Tady jsme, ne jeden člověk, ale miliony pokračovatelů v díle Fidela, Raúla a jejich hrdinské generace. Museli by unést miliony lidí, nebo nás vymazat z mapy, a i tehdy by je navždy pronásledoval duch tohoto malého souostroví, které museli rozdrtit na prach, protože si ho nemohli podmanit,. (Potlesk)
Ne, imperialističtí pánové, vůbec se vás nebojíme! A jak řekl Fidel, nelíbí se nám, když nám někdo vyhrožuje. Nezastrašíte nás! (Potlesk)
Jako pruty svázané uprostřed na státním znaku, je jednota nejsilnější zbraní naší revoluce.
Drazí spoluobčané,
řada soudruhů, kteří byli v první linii, je již doma ve vlasti, s tělem plným úlomků ze šrapnelů jako medailemi za statečnost. Jeden z nich, podplukovník Jorge Márquez, byl tím, kdo zasáhl vrtulník a bůhví kolik členů jeho posádky. Udělal to střelbou ze své protiletadlové zbraně, přestože byl zraněn a silně krvácel z nohy (Potlesk).
Odvaha je slovo, kterým všichni popisují střet s agresory. Zmiňují plukovníka Lázara Evangelia Rodrígueze Rodrígueze, který vedl záchrannou akci pro první padlé, dokud ho nezasáhl jeden z nepřátelských dronů: „Jsem zraněný. Ať žije Kuba!“ byla jeho poslední slova (potlesk).
Když se zdá, že svět pohřbívá i svou poslední utopii, že peníze a technologie jsou nad všechny lidské sny, že lidstvo je unavené, v tu chvíli 32 statečných Kubánců nasadí své životy a postaví se výzvě v nelítostném boji do poslední kulky! Do posledního dechu! (Výkřiky: „Sláva!“) Neexistují žádní nepřátelé, kteří by dokázali takové hrdinství zastrašit!
Slibné mládí většiny padlých v boji nám připomíná Martího verše věnované osmi studentům medicíny zavražděným španělskou metropolí v roce 1871: „Milovaní mrtví, vy, kteří jste kdysi / byli sny mé vlasti.“ Všechno, co víme o jejich osobních příbězích, o lásce a statečnosti, které charakterizovaly jejich činy, o odhodlání, obětavosti a nesobeckosti, s níž šli do boje, činí bolest o to ostřejší, Bolest, která nesnižuje, nýbrž vyzdvihuje ještě výš vlastenectví a štědrost Kubánců (Potlesk a výkřiky: „Ať žijí!“). Martího nepřekonatelná definice, že „vlast je lidstvo“ má dnes 32 nových tváří, 32 nových příběhů.
Nejenže bránili suverenitu Venezuely, prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželku Cilii Flores. Bránili lidskou důstojnost, mír, čest Kuby a naší Ameriky. Byli mečem a štítem našich národů proti nástupu fašismu. A navždy zůstanou symbolem, důkazem toho, že žádný národ není bezvýznamný, když je jeho důstojnost tak neochvějná! (Potlesk.)
Děkujeme vám za vaši odvahu a příklad, soudruzi! (Potlesk.)
Dnes objímáme jejich blízké, matky, otce, manželky, děti, vnoučata, sourozence, prarodiče, jejich spolubojovníky a přátele. „Bolest se nesdílí,“ řekl náš nejvyšší představitel na smutečním shromáždění za mučedníky z Barbadosu. „Bolest se násobí. (...) A když energický a statečný lid pláče, nespravedlnost se třese!“ (Potlesk a výkřiky: „Nespravedlnost se třese!“) Silvio tehdy zpíval: „Ať se třese nespravedlnost, když Fidelův lid zocelený v boji pláče.“
Kuba nevyhrožuje ani neohrožuje! Kuba je zemí míru! Právě zde, v Havaně a z kubánské iniciativy, byly Latinská Amerika a Karibik vyhlášeny před dvanácti lety, během II. Summitu CELAC, za zónu míru, výdobytek, brutálně poničený fašistickým útokem ve Venezuele.
Tento závazek k míru nijak nesnižuje naši připravenost bojovat na obranu svrchovanosti a územní celistvosti. Pokud bychom byli napadeni, bojovali bychom se stejnou zuřivostí, kterou nám odkázalo několik generací statečných kubánských bojovníků, od válek za nezávislost v 19. století, přes Sierru Maestru, ilegální odboj a Afriku ve 20. století až po Caracas v tomto 21. století. Neexistuje žádná možnost vzdát se ani kapitulovat, ani žádná dohoda založená na nátlaku nebo zastrašování.
Kuba nemusí dělat žádné politické ústupky a ani to nikdy nebude na stole při jednáních o porozumění mezi Kubou a Spojenými státy. Je důležité, aby pochopili: vždy budeme otevřeni dialogu a zlepšování vztahů mezi našimi dvěma zeměmi, ale za rovnocenných podmínek a na základě vzájemného respektu. Tak tomu bylo již více než šest desetiletí. Historie se neliší ani teď!
Impériu, které nás ohrožuje, říkáme: Kuba jsou miliony lidí! Jsme lid připravený bojovat, pokud budeme napadeni, se stejnou jednotou a zuřivostí jako 32 Kubánců, kteří padli 3. ledna.
Spoluobčané:
Pochodujme jednotně! A před památkou jejich hrdinského příkladu přísahejme:
Vlast nebo smrt!
Zvítězíme! (Výkřiky: „Zvítězíme!“)
Vlast nebo smrt!
Zvítězíme! (Výkřiky: „Zvítězíme!“)
Vlast nebo smrt!
Zvítězíme! (Výkřiky: „Zvítězíme!“)
Vždy vpřed k vítězství! (Výkřiky: „Vždy vpřed!“)
(Výkřiky: „Vždy vpřed k vítězství!“ a „Ať žije revoluce!“)
(Potlesk.)
(Ministerstvo zahraničí Kuby – Prezidentská kancelář)